Život
Už od rána je to k nevydržení. Svírající pocit, který neustále omílá dokola, možnosti a proměnné toho, k čemu vedlo tohle mučivě dlouhé čekání. Dneska si jdeme pro výsledky.
Pomalu s mámou nastupujeme do auta, a já nevím, jestli mám mlčet, nebo něco povídat, jestli cokoli co můžu, říct, má v tuhle chvíli nějaký smysl, nebo alespoň může pomoct rozptýlit všechny ty černé můry posledního roku. Život a smrt, téma, které u nás bylo nyní tak častým společníkem. Byla to až tahle zákeřná nemoc, která nechá člověka bilancovat svůj dosavadní život, a dost kriticky mu vrátí všechna ta nesplněná přání a plány a nenavštívená místa, tím, že ho postaví před tuhle otázku života a smrti. Léčba ozařováním a chemoterapií se postará o to, aby se člověk dostal na samou podstatu otázky vlastního života. Jenže dá se ještě něco změnit, když si tedy člověk až teď uvědomil, že jeho čas netrvá věčně? Dostane se mu toho času?!
Může být můj strach srovnatelný s tím, co právě prožívá máma? Kolik bezesných nocí, jsme trávili, i když každý jinde, nad nevyřčenou otázkou co když?! Čím více si člověk uvědomuje svou smrtelnost tváří tvář kruté a nesmlouvavé nemoci, střídají se v něm nálady a postoje, tak jako světla na semaforu. Strach, melancholie, naděje a odevzdání. Říká se, že dokud cítíme bolest, žijeme. Ale potvrzuje se, že člověk je schopen udělat cokoli aby se zbavil dlouhodobé, palčivé a hlavně vše obklopující bolesti.
Bojovat se ale musí. Takhle končí má každodenní úvaha nad tímhle nespravedlivým osudem přichystaným pro mojí mámu. Jen to nevzdávej! Už mě z toho všeho bolí hlava.
Dorazili jsme do nemocnice. Klepu se, ale mámu chytám pevně..ať ví, že na to není sama. Ona to ví.
Tyhle ty pohledy nemám tak rád, propalují skrz a za nimi, jakoby se táhl řev až snad z nitra duše. Ohlušuje nás a paralyzuje. Slyším ho jen já, máma, sestra a děda. Teď, když stojíme s mámou před nemocnicí je to všechno mnohem intenzivnější. Ten pohled. Mami, už se na mě takhle prosím nedívej.
Vyrazily jsme spolu dovnitř. S nejistým rozhodnutím, s nejistými pocity i myšlenkami, a s nejistým osudem. Je mi fyzicky špatně a už ani já ani máma nemluvíme. O čem taky. Vstupujeme do oddělení naprostého ticha.
Už nedokážu udržet ani jednu myšlenku soustředěnou. Všední starosti dne sem nezavítají. Sedačky potažené zelenou koženkou a na zdech plakáty, vybízející ke sdílení svých pocitů prostřednictvím webu „osudy.cz“. Onkologická ambulance je neveselým místem. Některé sedačky jsou obsazeny a většina lidí jen hledí zastřeně před sebe, a oči jim buďto běhají po tak známé bílé dlažbě, a nebo jen, hypnoticky sledují bod někde ve vzduchoprázdnu. Všechna ta zvláštní lživá péče toho, aby se tady nikde neobjevilo to slovo. To, které každého srazí na kolena, pokud mu rovnou již nesrazí vaz. Rakovina. Vyhýbají se jí nástěnky, letáky…všechno.. ale je tady. Silně tušená, a téměř hmatatelná. Kvůli ní tady jsme, a dnes má být ten den zúčtování. Proboha ať už se něco stane. To ticho je k zešílení.
Držím mámu za ruku, jediné co můžu dělat, jinak se cítím vůči té hnusné (zkurvené) nemoci zcela bezmocný. Odsouzen jen k pasivnímu čekání. Je to rok od doby co se máma dozvěděla, že má rakovinu. Osm měsíců chemoterapie, ozařování a strachu uplynulo a nyní jsme tu znova. Dozvědět se zda se ta odporná nemoc stáhla. Léčba je u konce, jen ten strach zůstává.
Dveře se otevřely, a sestra s úsměvem, který obsahuje krom běžné vřelosti, taky spoustu pochopení, vyzívá mámu pohledem k tomu, aby šla dovnitř. Sestry jsou si vědomi toho, že tohle oddělení je jiné. Máma se ztrácí za dveřmi a mě začíná boj nervů. Kolik pomyslných okvětních lístků kopretiny jsem v duchu odtrhal nad otázkou ano či ne. Rozhlížím se kolem. Nikdo si mě nevšímá. Vlastně si nikdo nikoho nevšímá. Každý je tu uzavřen sám v sobě se svou rakovinou, se svým vlastním svědomím, se svou lítostí i vztekem a pocitem nespravedlnosti. Se svým odhodláním. A někdo z nich už jen s naprostou odevzdaností. Bledí a bez vlasů, někteří s parukou pro zachování důstojnosti.
Dveře se otevřely.
Je to máma.
Tak co..co?! Snažím se vyčíst náznak v maminých očích.
Už to není ten pohled.
Vyšlo to. Je mi to jasné. Máma dostala šanci!
Čas pro tuhle chvíli stále ještě běží. Nemůže mluvit. Jen brečíme. Boj se vyplatil. Opouštíme to místo ticha a já se jen modlím, abych se sem už nikdy nemusel s mámou vracet.
Komentáře
Přehled komentářů
Strašně krásně napsaný, když jsem se do toho vžil, husí kůže a slzy v očích se mi nevyhnuly. Hlavně, že maminka je v pořádku....!
strašná realita
(Martin Hrachovec, 25. 1. 2011 13:17)