Tomáš Holub
Když odešla naše babička, cítil jsem, že bych měl něco říci. A tak jsem nechal ze sebe vyplout tento verš.
Mé babičce na památku
Co když větve opadají?
Co když kůra oschne?
Co když kvítky povadají?
Kdo si ji poslechne?
Vítr?
Ten už spí.
Vážka?
Sice bdí,
však neslyší.
Déšť?
Odchází do zátiší.
Proč?
Srdce ještě tlouklo.
A co když tančí,
malé vlče?
Co to jenom značí?
Že srdce tluče?
Slzy?
Oschly na tváři.
Vlasy?
Jiskřičkami nezáří.
Ruce?
Klesly k boku.
Oči?
Znavené rok od roku.
Ano, že srdce tluče,
že srdce tluče,
do těla i duše.
Sbohem, babi
ať jsi kde jsi,
víme, že jsi tady.
Ze souhvězdí mám spolu s Drakem nejraději Orion. A letos na jaře jsem při pohledu na noční nebe dostal tento nápad.
Orionův pás
Malovat obraz,
spát a bdít,
po probuzení
zatoužit.
A vstát a jít,
k oknu,
vzhlédnout,
ač promoknu,
v kapičkách hvězd,
spatřit krásu krás,
když zastaví se čas,
Orionův pás.
Malovat ji,
múzu či múru,
v tesknu i radosti,
však vzhůru.
Oči, jež mě okouzlí,
a z mé bledosti
vyléčí.
A pak vylétne jen,
v pyžamu oblečen.
„Však jeden sen zhas.“,
zašeptal můj hlas,
„Orionův pás“.
Malovali třpyt,
malovali smích,
namalovali sen,
první sníh,
oči toho kluka,
při pohledu ven,
že obdivoval
a hvězdy miloval.
Uplynul již čas
a zešedl mu vlas?
Ano a zůstal v nás:
Orionův pás.